Pohádka o zakleté princezně a mocných slovech
Za devatero horami a devatero řekami žila byla krásná princezna. Milovala květiny, zahradu a všechno živé kolem. Často se jí dotýkaly smutné příběhy ze života lidí v království a proto se jim snažila pomoct, jak jen mohla.
Milovala sebe, svůj hlas, svoje tělo, svoje nápady a vůbec celý svůj život. Byla plná lásky, vnitřního klidu a spokojenosti.
Jednoho dne však zavítal do království, kde žila Černý mág. Dlouho se nerozpakoval, a protože to byla jeho práce, očaroval nebohou princeznu tak, že dočista zapomněla, kdo je.
Očarovat ji nebylo nijak těžké, nebot´dívka byla velmi citlivá na jakákoliv negativní slova a pocity. Řekl jí „pouze“: „Podívej se na sebe, nejsi k ničemu s tou tvou citlivostí a láskou. Aby ses v tomto světě prosadila, musíš být tvrdá, musíš bojovat a v žádném případě nesmíš selhat.“
Tato slova padla na nebohou princeznu jako deka, zavalila ji jako obrovský balvan, pohřbila ji, jako lavina.
Černý mág vyslovil „jen“ pár slov. Jenže princezna si postupně přestala vážit sama sebe. Odpojila se od emocí a pocitů. A aby jí to všechno tak nebolelo, začala si hrát na někoho úplně jiného, než ve skutečnosti byla. Už nebyla klidná a spokojená. Stala se panovačnou, hádavou, nespokojenou a všechno jen kritizovala.
Po nějaké době z toho začala chřadnout, jako květinka, kterou zapomeneš zalít. Princeznin otec nechal přivézt do království spoustu učenců, lékařů i šarlatánů aby se ji pokusili vyléčit. Ale nic nepomáhalo. Princezna byla stále víc a víc smutná, nemocná, bez energie a chuti do života. Velice ji trápilo, co se s ní děje, ale neuměla si pomoct.
Jednoho den, když už počítala s tím nejhorším. Objevil se na zámku Bílý mág a položil jí otázku: „ Co bys dnes udělala, kdybys věděla, že toto je tvůj poslední den?“ Princezna se nejdříve rozčílila, co je to drzé otázky, které jí klade. Ale nedalo jí to a otázka jí stále zněla v hlavě, jako neodbytná písnička. Pak, jako by ji něco zevnitř rozzářilo. Rychle běžela za Bílým mágem a svěřila se mu, že pokud by tento den byl jejím posledním začala by dělat, to co jí baví, hledala by zase lásku, vnitřní klid a spokojenost. Učila by se znovu vnímat sebe, své emoce a pocity.
Bílý mág byl potěšen, ale nedal to na sobě znát a položil jí druhou otázku: „ Proč tedy žiješ v nemoci bez radosti, lásky a spokojenosti?“
„ Ráda bych byla taková, jako kdysi. Nevím ale, jak to mám udělat. Stále cítím, že jsem k ničemu a nejsem pro nikoho dost dobrá. Navíc, když mám být upřímná, já se vlastně bojím podívat se do hloubi své duše. Bojím se, že tam číhá nějaká obluda, která mě sežere.“
Bílý mág se jen pousmál pod vousy a pravil: „ Milá princezno, musíš se jen ROZHODNOUT. Rozhodnout se, že chceš svou sílu, lásku a radost zpět. Rozhodnout zbavit se prokletí. Nečekej na prince na bílém koni, který tě osvobodí. Veškerou moc máš ve svých rukách“
Princezně se zdálo divné, že by měla takovou sílu. Ale protože tušila, že jí zbývá už jen velmi málo času na změnu rozhodla se rady Bílého mága uposlechnout. „Dobře, Bílý mágu, co mám tedy udělat, abych se osvobodila z prokletí?“
„ Je třeba abys byla k sobě naprosto upřímná, pravdivá a našla všechny nepříjemné pocity, emoce a myšlenky, které jsi cítila, když tě Černý mág očaroval svými slovy. Pak teprve můžeš být zbavena prokletí.“
Teď už princezna neváhala a dala se do hledání a objevování, které bylo někdy bolestivé, někdy úsměvné. Ale s pomocí Bílého mága začala postupně cítit úlevu, radost, lásku a spojení se sebou.
Díky této práci na sobě se postupně stala moudrou a pokornou. Začala z ní vystupovat jakási nepopsatelná magická energie, která byla velice přitažlivá i pro ostatní. Stala se svému lidu velkou inspirací a mnohým pomohla dosáhnou toho, co tak dlouho sama hledala.
TRAUMA a jeho zpracování
Trauma jsme prožili všichni. Všichni se s těmito událostmi nějak vyrovnáváme. Traumatická událost přichází nečekaně, člověk je vystaven extrémnímu strachu, ztrátě kontroly a bezmoci. Zda je daná situace skutečně prožita traumaticky závisí na konkrétním člověku a na okolnostech traumatu. Zajímavé je, že trauma nemusí být jen prožité znásilnění, dopravní nehoda či např. lékařský zákrok. Může to být třeba „prostá“ hádka rodičů dítěte. Vždy záleží na osobnosti konkrétního člověka prožívajícího trauma. Co je pro jednoho zcela banální zážitek může být pro druhého traumatem.
Vezměme si jako příklad dítě, jehož rodiče se večer co večer spolu hádají. Pro dítě je to, co se děje mezi nejdůležitějšími osobami v jeho životě velmi náročné. Ve chvíli, kdy jeho psychika vyhodnotí, že už je toho na ni příliš ( tady tělo a nervový systém rozhodují za nás – je to zcela mimovolní reakce) psychika se prostě vypne a dítě se tzv. „odpojí“ (v mladším věku). Později se bude snažit spíše být ze situace co nejrychleji pryč (tato reakce bude doprovázena např. myšlenkovým vzorcem „Už aby to skončilo“. A pokud budeme s klientem pracovat v Hlubinné abreaktivní psychoterapii najdeme v různých událostech jeho životů tento tzv. postulát mnohokrát).
Všechny naše prožitky (tedy ne jen traumata) se ukládají neustále do podvědomí. Tam čekají a v případě, že dojde k tzv. restimulaci ( vybavení si nějaké dříve prožité události ) může to způsobit psychické či fyzické onemocnění.
Nechápejte, prosím, trauma jako něco špatného. Byl by to jen dualistický pohled, za kterým stojí naše ego. Nic není jen černé, nebo jen bílé. V traumatu je třeba hledat moudrost, nadhled a porozumění. Toho dosáhneme jen, když ho PŘIJMEME (jakkoli se vám to může zdát absurdní, nemožné či provokativní). S přijetím a zpracováním traumatu nám velice účinně může pomoci HAP ( Hlubinná abreaktivní psychoterapie). Díky, které z podvědomí ( kam se ukládají všechny naše emoce, fyzické pocity a myšlenky 24/7, prostě každou vteřinu našeho života) vybavíme a postupně zpracujeme všechny události se stejným jmenovatelem (např. bolestí hlavy).
Proces je to pozvolný, člověk si sám uvědomuje vlastní vzorce a limity. Terapeut ho vede k pravdivosti a upřímnosti k sobě sama. K odvaze, podívat se tam, kam se zatím ještě neodvážil, před čím strkal hlavu do písku. S tímto přístupem může být nastolena harmonie těla i mysli. Pak zmizí bolest hlavy i všechny ostatní neduhy.
Procházka jako lék na nezkrotné myšlenky
Povím vám, na co jsem přišla. Mně pomáhá pět až šest mil dlouhá procházka. A člověk musí jít sám a každý den.
Brenda Uelandová
Ano, ideálně, když máte možnost procházet se v hezkém prostředí. Někde, kde se vám to líbí, kde se cítíte dobře.
Pět až šest mil (cca 8-9,5 km). Že je to docela dost? Možná, jenže aby se naše hlava dokázala zbavit všech „odpadků“ (viz. Film Pokojný bojovník) potřebuje čas.
Když vyrážím z našeho domu směr les, hemží se mi to v hlavě vším možným.
Pomáhá mi, když ze začátku nasadím rychlejší tempo a snažím se myslet jen na dech, protože ve mně doznívají události celého dne. Kdy my ženy často musíme být v mužské energii. Musíme se rychle rozhodovat, pracovat efektivně a se zaměřením na cíl.
Při prvních kilometrech po takovémto dnu většinou nejsem schopná vnímat okolí a přírodu. Soustředím se na nádech a výdech. Sleduji, kde je můj dech právě teď. Pokud mě myšlenky odvádějí jinam znovu se pokorně vracím k dechu. Rychlejší tempo postupně zpomaluji, tak, jak to cítím. A jak myšlenky mizí.
Většinou již cca kolem 3 km mohu vnímat a plně se soustředit na šumění listů ve větvích, kapky rosy na trávě, kruhy, tvořící se na hladině rybníčku…
A to je čas pro mou hru. Říkám jí „tvoření života“. Je to jednoduché, prostě jdete a představujete si svoje partnerství, práci, zdraví,..jak by mělo ideálně vypadat. Důležité je nenechat se ničím omezovat. Představit si to, po čem opravdu toužíte. Vyzkoušejte to! Je to zábava.
„A člověk musí jít sám a každý den.“
Sám-sama, to je velmi důležité. Povídání nás ruší a odvádí naši pozornost ven místo dovnitř. Na to, co se děje venku se soustředíme celý den. Vlastně se všemi a vším necháváme neustále odvádět od sebe a svých pocitů. Proto na procházky choďte sama, nebo s partnerem či kamarádkou zásadně nemluvte!
Procházejte se za každého počasí. Budete překvapeny, jaké krásné může být procházet se v dešti, v mlze, brzy ráno. TIP: zkuste si někdy sundat boty a projít se kousek cesty naboso:)
Nikdy nepodceňujte oblečení. Nevhodné oblečení vám neumožní užít si procházku, tak jak si přejete.
Čím častěji budete v přírodě, tím lépe. Chození má pozitivní vliv na vaše zdraví, psychickou pohodu, vyrovnanost a možná budete žasnout, jaké nápady a myšlenky k vám budou při procházce a ještě dlouho po ní přicházet.
